|
I letos jsme neodolali a vyrazili se potkat se známými tvářemi na první holandskou výstavu konanou stejně jako vloni a předloni v Utrechtu. Je to kus cesty, ale stojí to za to. Výstava začíná ve čtvrtek, kdy se klasické posouzení a katalog si můžete koupit až v pátek přes den, ale za to komplet se všemi oceněnými zvířaty a s jejich bodovým ohodnocením :o) Výstava letos nebyla na tom stejném místě jako vloni a předloni, ale kousek pod Utrechtem, název mi vypadl, ale bylo to tam prostorné a velké, dříve byla komplet všechna zvířata “v přízemí”, tenhle objekt měl i své první patro, dost prostorný balkon na který se dalo buď klasicky vylézt po schodech nebo jste se mohli svézt jezdícími schody, pohoda :D asi to tak mají pro starší pány z řad chovatelů, ale velmi posloužili i mládeži, tedy nám :D Morčátka byla nahoře na patře a klecí bylo ale minimálně o polovinu míň jak vloni, což byla veliká škoda, těch plno morčat bylo hodně atraktivní, letos jsme tak ze zajímavých zbarvení odhalili jen tedíka v magpie kresbě a lila dalmatina, ten byl obzvlášť nádherný, moc pěkné morčí :o) dlouhánů bohužel jen jedna řada klecí, sem tam peruánce, sem tam texel, sem tam šeltie, coroneti, merina… ale vše se dalo na prstech počítat, o to větší ale to byli krasavci, to zase ano. I při pár zvířatech se dá udělat velká konkurence a kor, když se sejdou Dana Jansen a Jan Schop spolu s dalšími, které ale zase tak moc neznáme, ale tihle dva, vlastně tři, protože k Daně patří neodmyslitelně její partner Theo, patří rozhodně mezi ty, jejichž zvířata jsou poznat takřka na první pohled :o) Přivítání od tamních nás nadchlo a úplně z té celé únavy probralo, když se k vám “vrhají” s přátelským a totálně halasným pokřikem tihle všichni a následně i sama Anneke V. Slik, tak to je to, proč za to stojí tam jet. Připadáte si tam totiž už ne jako cizinci, ale opravdu jako kamarádi a máte krásnej pocit u srdce. Strávili jsme na výstavě celý pátek a mohli tak sledovat o co se vlastně Dana Jansen chovatelsky snaží, vloni se “uznávali” trikolorní coroneti a letos to byla červeno – bílá merina. Merino vůbec nemají ve Standardu a musí se tudíž prochovat, něco jak náš B standard. Danu stojí za to pozorovat u příprav, je profík a jak chová dlouhány a hlavně je vystavuje už leta, je radost na ní koukat, jak morčíci sedí a nechávají si vše líbit bez jediného prchání kamsi, Theo ví přesně co dělat, no jsou perfektně sehraní :) Náš den s nimi nekončil na výstavě, ještě když jsme byli doma, tak nám Dana nabídla, jestli bychom chtěli vidět jejich dům a chov no a odmítněte takhle vřelou nabídku :) A tak se po zakončení pátečního výstavního dne, kde výstaviště navštívila sama holandská královna a všude pomalu, ale jistě vypukával lehký zmatek z velmi očekávané tak veliké královské návštěvy, razilo vyjet do domu k Daně a Theovi. Návštěva je pro nás zase kousek něčeho víc, oba se opravdu hledali až se našli a skvěle se doplňují. Dana je neuvěřitelný živel, dáma s velkým srdcem a velkým hlasem :D a Theo má ohromný smysl pro vše, co spolu dělají a ještě pro víc. Mají spolu nejen vynikající chov, ale velkou láskou Thea jsou ptačí dravci, představeni nám byli všichni a Ondra neodolal, navlékl nabízenou rukavici a všichni mu trůnili na ruce, taky fajn zážitek :o) nj, pro někoho dennodenní řehole, pro někoho úžasná zkušenost :) já se držela spíš chlupáčů a obdivovat sem je musela všechny, to nešlo jinak, ale ono to je vidět i na jejich web stránkách, kdo by odolal :) A ještě se musím zmínit o tom, že někdo má doma psa, třeba tak jako my a někdo má doma sovičku :D tím mám na mysli roztomilé stvořeníčko, které má své místo v obýváku a je doma za totálního mazlíka :) taková miniaturní sovička, co si dokáže hlavu ukroutit, jen aby viděla paníkům přes rameno a nechá se nesměle drbkat i od nás :) jmenuje se Keiko a když je láska k dravcům velká, tak takovéhle stvořeníčko je ideál :D Sobotní den byl ve znamení zakončení výstavy a předání nám morčinek, čtyři chlupáči jeli s námi, ale ne k nám, my jsme letos byli velmi skromní a u toho zůstalo. Domluveného jsme měli jen dvě morčátka, jedna samička nedopadla, protože z červeno – bílé kudrnaté slečny bez vírků se vyvrbilo merino a tak zůstala doma a druhé morčátko ale naprosto předčilo naše očekávání. Šlo o červeno – bílého texlíčka z chovu Jana Schopa, protože na něj prostě nedám dopustit a morčík nás nadchl. Samec měl širokou hlavu a klasické rozložení, vynikající stavbu těla, dobrou srst a celý byl jedním slovem perfektní. Byli jsme spokojení a nadšení. Celý náš výlet byl protkán i výlety po Amsterodamu, celou dovču je třeba si řádně užít a pořádně se utahat :) Bydlíváme stále ve stejném hotelu, takže i to je velmi příjemné a jelikož tam jezdí také rok co rok Andrea a Martin Kroftovi, letos jela i Timejka, tak pokec je také zajištěn, prostě prima, opravdu moc prima výlet. Morčátka přečkala jednu noc na hotelu a my vyráželi v neděli dopoledne zpět do Čech. Cesta zpět vedla tradičně přes Lipsko, kde máme Andreu Illmer, dalo se kafe, dortík, pokec a ukázka morčinek, Andrea nám do party převozivších předala další jednu kudrnku, která frčela do budoucna na Moravu a následně na Slovensko. My si příjemně odpočinuli a další zastávka už byla doma. Morčinky se přestali kodrcat a začali hnípat a odpočívat, doma vše v pořádku a velké díky patří Radce Machové, která je naše záchrana v případě odjetí kamsi a i na nás čekalo malé trikolorní překvapení. Porodila samička Grannini a to je jednoho samečka, dnes dostal jméno Quenetian a uvidíme co mu bylo dáno do vínku. Táta samec je s konečnou platností náš nový Vulcan v. Kleinen Olymp, červeno – bílý šeltiák, malý ale nemá z táty skoro nic, z maminy taky skoro nic, ale je celý jeho děda, táta Grannini, Friedolin v. Kleinen Olymp, jsou skoro jak přes kopírák. A jsem moc zvědavá, jak poroste a jaký bude :) Jediná a dost zásadní špatná věc se stala v pondělí večer a zase nás to srazilo lehce zpět. Nového MaJase jsme ubytovali a tvářil se po té cestě tak jak ostatní, unavený, ale nic zásadního se s ním nedělo, jenže v pondělí večer, když jsem přišla z práce domů a chtěla se kudrnáčem pokochat, tak na něj sahám a on už nežil :´( … Co napsat víc, zřejmě to jeho srdíčko neuneslo, ležel ani ne nějak svalený nebo schoulený, prostě vegetil na břiše a měl i nožku vytaženou za sebe dozadu, jako kdyby opravdu odpočíval… veliká, převeliká škoda takového morčátka. Psát další a další věty o veliké ztrátě nemá cenu, kdo tuší, jak se asi člověk může cítit, když se mu něco takového stane, tak to stejně vycítí a dalším to nemá cenu vysvětlovat. Prostě smůla smůlatá… Takže tím skončil náš letošní výlet do Holandska, který se jevil tak dobře a byl pro nás dalším důležitým krokem v chovatelství. A brzo snad dodám fotky, alespoň něco, i když jich moc není.
|